Výročí Bedřicha Smetany

Projev k výročí Bedřicha Smetany 1. března 2014

před večerním představením „sokolské“ Prodané nevěsty v Kobyliském divadle

Dr. Václav Němec,

místopředseda a jednatel Společnosti Bedřicha Smetany

Dámy a pánové, sestry a bratři!

Vloni 2. března se Společnost Bedřicha Smetany aspoň symbolicky podílela na první kulturní akci začínajícího jubilejního 190. roku skladatelova, jíž bylo uvedení sokolské Prodané nevěsty v Lázních Toušeni. Stěžoval jsem si tehdy ve své úvodní krátké zdravici na veliké problémy s realizací odkazu zakladatele moderní národní české hudby, ale pronesl jsem i tato slova: Nezoufejme! Právě toto slavnostní představení prvotní verze Smetanovy a Sabinovy Prodané nevěsty spojenými obětavými amatérskými sbory našich sokolů je krásným důkazem, že obrodné síly naší národní kultury nevymřely. Vždyť právě našim spojeným silám se může podařit rozžehnout jiskru, která obnoví potřebný oheň v srdci celého národa.

Dnes večer opět symbolicky uzavíráme s týmž programem jubilejní 190. rok skladatelův. U Smetanova hrobu na Vyšehradském hřbitově se sejdeme zítra dopoledne v 11 hodin (srdečně Vás všechny zvu), dnes dopoledne jsme však (z technických důvodů s jednodenním předstihem) už zahájili jubilejní desetiletí, které by mělo vyvrcholit důstojnými oslavami 200. výročí Smetanova narození. A zde se s Vámi všemi chci podělit o velikou radost: vloni se nám ani nesnilo o tom, že bychom se mohli stát už letos víc než symbolickými spolupatrony matiné v Národním divadle v Praze.  A přece se tak stalo za nečekaného zájmu přítomného obecenstva, když teprve v polovině února bylo matiné zařazeno do programu a před týdnem zahájen předprodej vstupenek. Na scéně posvěcené samotným Smetanou a jeho dílem jsme mohli vystoupit s naší vizí poctivé přípravy na postupné důstojné uvedení jedinečného souboru Smetanova operního odkazu do repertoáru divadla, které si postavil národ sobě - jistě i s velikou pomocí sokolského hnutí. Vždyť sokolský pozdrav „Nazdar“ má svůj původ v příležitostné básni Emanuela Züngla (libretisty Smetanových Dvou vdov) „Na zdar Národního divadla“, jejíž název se začal používat k zdravení a nakonec zkrátil.

Nechci v současné rozbouřené době zveličovat význam dnešního shromáždění v Národním divadle, přesto však nesporně jde o nový důkaz, že obrodné síly naší národní kultury nevymřely.

Nedávné dovršení 200 let od narození libretisty Prodané nevěsty nám ovšem dává možnost připomenout si také dnes osobnost Karla Sabiny. Začnu dvěma poznámkami:

1) Byl znám určitý rozpor v údajích o letopočtu Sabinova narození, ve starších pramenech se totiž uváděl zpravidla rok 1811. Zjistil jsem, že nové encyklopedie odkazují na nezpochybnitelný matriční údaj z knihy křestních zápisů u sv. Haštala v Praze, podle něhož se Sabina skutečně narodil až 29. prosince 1813.

2) V poslední době se objevila nová kniha Michala Charypara: Karel Sabina: "epigon" a tvůrce. Jde o první souhrnnou monografii o beletristickém díle Sabinově, která představuje doplněk a protiváhu k dosavadní sabinovské literatuře zabývající se spíše Sabinovým tzv. "morálním profilem" v souvislosti s jeho konfidentskou činností. S použitím moderní výzkumné metody - tzv. intertextuality - bylo možno získat nové poznatky o Sabinově díle zvláště na základě jeho vztahů s texty jiných autorů českých i evropských v celém rozpětí možného textového vlivu, na prvním místě však v souvislosti s dílem Karla Hynka Máchy. Kniha podle tohoto výzkumu ukazuje Sabinu jako všestranně talentovaného spisovatele, účastnícího se skrytě či zjevně řady důležitých událostí formujících celkový kulturní vývoj jeho doby.  

Aniž bych se zabýval podrobným studiem celého problému, které přenechávám znalcům, nemohu nevyslovit dvě pracovní hypotézy:

a) Sabina byl asi už ve svých studentských dobách tak duševně vyspělý, že si sám přidal ke svému věku dva roky. Tehdy se možná věřilo každému údaji, jak jej kdokoli o sobě uvedl, aniž by se vůbec musel namáhat předkládáním spolehlivých písemných důkazů.

b) Sabina nesporně prošel těžkým obdobím duševních i fyzických útrap (odsouzení k trestu smrti, změněné v mnohaletý žalář). Jsme-li si vědomi těchto faktů, můžeme se domnívat, že při jeho propuštění ze žaláře se třeba snažil Sabinu odškodnit nějaký česky smýšlející pracovník policie poměrně slušným konfidentským platem, aniž by důsledně vymáhal skutečně významné a morálně nepřijatelné protislužby.

Loni 5. července tomu bylo přesně 150 roků, kdy Smetana od Sabiny převzal za pouhých 10 zlatých libreto tehdy ještě nepojmenované operety – později postupně přepracovávané Prodané nevěsty. I v jiných případech jsou dokumenty, že Sabina vyžadoval jako honorář za libreto jen 10 zlatých. Nikomu se to nezdálo levné, nikdo nepoložil otázku, jak to, že tak málo Sabinovi stačí…  

Karel Sabina sám prý kdesi napsal či řekl: Kdybych byl tušil, co Smetana z té mé operety udělá, byl bych si také já dal větší práci a napsal mu lepší obsažnější libreto.

S libretem Sabinovým byl jistě velmi dobře seznámen profesor Václav Talich, který jako správce a později šéf opery Národního divadla během 8 roků nastudoval Prodanou nevěstu na naší první scéně celkem třikrát. Bezprostředně po válce mu byl znemožněn návrat do Národního divadla a nesmyslně byl obviněn z kolaborantství. Na plnou rehabilitaci čekal 12 let. Svému příteli napsal před 60 roky (15. 12. 1953): Geniální tvůrce textového podkladu Prodané nevěsty byl na afiších dlouhá léta uváděn jen iniciálami svého jména. Nepřehlednou řadu takových jevů mohl bych uvésti na důkaz, jak se tvořivému člověku u nás těžko žije, jak vědomě okrádáme svoji kulturu, že nutíme její stavitele, aby utráceli dobrý kov své práce v drobných mincích malicherných šarvátek.

Obroda národa se v tomto světle ukazuje jako úkol mnohem komplexnější a náročnější.

V pohnutém válečném roce 1944 se u příležitosti dvojího Smetanova výročí podařilo na scéně Národního divadla v Praze slavnostně představit 6 Mistrových oper a ve Smetanově síni uvést oficiální cyklus 7 večerů s podstatnou většinou Mistrovy další tvorby. V odvážném projevu před úvodním koncertem České filharmonie 2. března nestor českých skladatelů Josef Bohuslav Foerster mj. řekl: 

Smetana není jen geniální umělec, je také předobrý člověk. Jeho pohled vrací všemu prvotní utajenou krásu, odhaluje velikost i v zdánlivě nepatrném. .. V jeho hudbě je věčné jaro, čistá krása melodická, bujná vegetace hlasů, svérázná smělá harmonie a opojivý zvuk. Každý genius přinesl světu svůj objev. Bedřich Smetana objevil českého člověka. Nejen v jeho typické podobě vnější, nýbrž – a to především – v jeho podobě niterné: objevil jeho srdce.

Jsem přesvědčen, že v těchto Foerstrových slovech je klíč ke správnému pochopení Smetanova génia, k věrohodné interpretaci nejen jeho díla, ale dokonce i duchovní orientace celého národa. A jsem přesvědčen, že to vše právě vystihli tvůrci dnešního představení, v němž uslyšíme tep srdce českého člověka.

Přeji všem krásný zážitek a děkuji za pozornost!