Toušeň v Číně

Náš  šanghajský výlet trval deset dní. Na vlastní oči jsme viděli ozářené velkolepé mrakodrapy, naše nohy poznaly  délku místních chodníků, na vlastní těla jsme pocítili  tíseň davu v ulicích a v metru, a na vlastní nos jsme cítili všechny možné i nemožné vůně a pachy tohoto města.  Mimo  klasické turistické poznávání jsme ještě měli možnost hrát divadlo pro čínské publikum a tak trochu poznat i mentalitu tohoto tisíce let starého národa. Všechny zážitky a poznání budeme  ještě dlouho zpracovávat.

Česká Republika je 122 krát menší než Čína, Lázně Toušeň jsou 1268krát menší než Šanghaj….Ani ve snu by nás nenapadlo, že nás Číňani najdou na mapě, natož že nás pozvou do svého hlavního města, abychom jim tam zahráli několikero našich divadelních představení.  Další důkaz tvrzení, že na velikosti nezáleží.

K pozvání došlo na mezinárodní přehlídce v Lorrachu v Německu, kde jsme hráli naše oblíbené představení „Kino“. Nutno říct, že nás opravdu překvapilo, když nás oslovil vedoucí čínské výpravy, ze kterého se nakonec vyklubal proděkan Divadelní akademie v Šanghaji, aby vyjednal možnosti a podmínky naší návštěvy v Číně. Brali jsme to jako zajímavý nápad a  milý vtip, vzhledem k cenám letenek a počtu členů souboru. Nicméně rok se sešel s rokem a díky podpoře obce Lázně Toušeň,   obce Sokolské a dalších  ochotných obětavců  a  také díky neuvěřitelné píli Luboše Jakuba, našeho vrchního milovníka,  který celou akci organizoval, se stalo neočekávané. Celý náš divadelní soubor, čítající 18 členů  22.10. opravdu usedl  do letedla směr Šanghaj.

Cesta byla dlouhá, moc dlouhá. Neuvěřitelných 14 hodin v letadle nás jemně rozložilo. Rozespalí, omačkaní a plni očekávání jsme vystoupili z letadla a odevzdali se do péče roztomilé Číňanky, která čekala ve vstupní hale a jako jediná držela ceduli s nápisem „Divadelní soubor Lazne Tousen“.  Bylo jasné, že naše životy budou následujících 10 dní v jejích rukou.

Naložili jsme se se všemi loďáky do připraveného autobusu a vyjeli na Šanghajskou mega dálnici. Během cesty se mnohým chtělo dospat spánkový dluh z letadla, ale představení, jaké jen pro nás sehrál náš pan řidič se nedalo prospat. Celou cestu velmi hlasitě a emotivně telefonoval, v pauzách mezi hovory stihl vytroubit snad všechny vozy, které jsme potkali, a že jich v centru Šanghaje v osm ráno bylo… a ještě během cesty velmi sugestivně plival z okénka. Po hodině ďábelské jízdy  jsme šťastně dorazili do hotelu.

První dojem byl velkolepý. Zlaté lustry, personál v uniformách, spousta květin, velké haly, mramorované koupelny… Druhý dojem byl již o něco střízlivější. Zašlé dlaždičky, zašlapané koberce, květiny umělé a všude takový specifický pach, který můžete cítit jen v Číně a nebo v čínské restauraci, kde se dlouho neuklízelo. Přesně takhle na nás zapůsobila celá Šanghaj. Jak by řekla má babička: “Nahoře huj, dole fuj.“  Město je to opravdu velkolepé, spousta monstrozních mrakodrapů v kontrastu k ošuntělým činžákům nahuštěných jeden na druhém.

Nutno říct, že v Šanghaji je velmi rušno.  Všude spousta lidí a fronty na všechno možné i nemožné. Jednu chvíli jsem měla pocit, že když se někde zastavím, hned se za mnou vytvoří fronta.Na silnicích a křižovatkách se ve špičce odehrává něco, čemu se běžný Evropan raději vyhne. Množství aut, kol, skútrů a chodců se bez větších ohledů na červenou nebo zelenou na semaforu vrhá do víru dopravních tepen. Pravdou je, že i na toto se dá rychle zvyknout a za pár dní přecházíte silnici jak ostřílený Číňan červená nečervená.Angličtina zde není preferovaný jazyk a čínská gestikulace se výrazně liší od té evropské, takže není úplně snadné se zde domluvit. Nicméně většina námi oslovených Číňanů byla velice vstřícná a milá. Když už jsme se nedomluvili, alespoň jsme se všichni pobavili.

Důvodem naší výpravy do Šangaje bylo hraní  komponovaného divadelního představení  „Kino a Loď“ na 12tém mezinárodním festivalu umění.  Měli jsme z toho trochu obavy, a byli jsme zvědaví  jací jsou Šanghajané diváci. Přestože hrajeme pohybové divadlo, kde se nemluví, používáme náš český humor a nemáme ani ponětí, jaký humor je ten čínský. S drobnými obavami jsme dorazili na místo našeho působení, tedy do budovy stadionu, kde mělo proběhnout naše první čínské představení. Budova to byla vskutku malebná. Zvenku monstrózní sklo  velké stavby, uvnitř komunisticky zašlý prostor s ošoupanými růžovými křesly a četou Číňanů, připravených sloužit vlasti. Všichni víme, jak tyto služby vlasti vypadají a tak vypadala i naše příprava. Tak dlouho jako tady jsme ještě nikde nenasvěcovali. S postupujícím časem stoupala i nervozita a stres. Jak na čínské tak na české straně. Výsledkem bylo, že všichni rezignovali a čekali, co se vlastně stane.

Další poznání z Číny je, že Číňani milují proslovy. Pan ředitel divadla měl moc krásnou řeč. Nerozuměla jsem ani slovo, ale stihla jsme během ní sníst všechny své studené hranolky a big mac a vypít celou Colu. Mimochodem zde, v Šanghaji, proběhla má premiéra. Poprvé jsem jedla Big Mac. Hned po sebevědomém projevu ředitele přišel nejistý projev Dušana Mullera, tedy našeho režiséra. Naštěstí měl při ruce naši roztomilou Číňanku a ta už nechala Důšu hovořit o všem  co měl na srdci a divákům předala všechny společenské fráze, které byly zapotřebí. A pak už jsme začali hrát.

Drobný konflikt byl mezi čínskou mentalitou a českým humorem. Hráli jsme i v jiných evropských zemích a byli jsme zvyklí na poměrně výrazné reakce, ale v  Číně bylo vše jinak. Číňani  se moc nesmáli, moc netleskali  a volně přicházeli a odcházeli během představení.  Byli jsme z toho rozpačití, ale pak jsme se dozvěděli, že diváci byli nadšeni a náš výstup se jim moc líbil. Naše poznání tedy bylo, že v Šanghaji  mají velmi rádi divadlo, návštěva  divadla je pro ně jistou prestiží,  a mají i spoustu krásných velkých divadel, ale velmi neradi ukazují  a projevují své emoce.  Nicméně jako technik , kterého hraju, jsem přišla na to, že když se ukloníte, tak zatleskají. A když už jde do tuhého, stačí naznačit potlesk a oni se hned chytnou.

 Hráli jsme ještě v Theatre Academy a pak v městském divadle. Celkem pět představení na třech místech během pěti dnů.  Dá se říct, že všechna představení  a přípravy probíhaly hodně podobně, až na to, že jsme byli unavenější a unavenější. Přeci jen hrát pět dní za sebou hodinu a půl dlouhé pohybové představení, do toho poznávat krásy Šanghaje a, co si budem povídat ,i pravidelná dezinfekce neznámého  jídla  lihovinou opravdu vyčerpá. Ale přesto všechno se odvažuji říct, že jsme reprezentovali se ctí a v podstatě se vše povedlo. 

Výlet to byl vskutku náročný. Nohy nás bolely ještě týden po návratu. Ale nutno říct, že na tuto štaci opravdu nezapomene. Všem, kteří nám pomohli odcestovat a zahrát si v Šanghaji tak mnohokrát děkujem. Byl to neuvěřitelný zážitek.

Jana Hadrbolcová       

 O putování do Šanghaje naleznete na našich stránkách i krátký FILM.